Může to znít směšně, ale v podstatě je to tak – jediný způsob, jak člověk získá z pojištění své peníze zpět, je že si ublíží... Jelikož, když se nic nestane, tak člověk vyhodil peníze (chápejte, hradil pojistné). Nicméně, toto je špatný pohled na věc. Pojištění by nemělo být o tom, aby z něj člověk musel něco získat. Pojištění se dělá pro dobu špatnou, a ne pro dobu dobrou. A lepší varianta je, když špatná doba nenastane.

Pojištění by mělo být o jistotě toho, že když se něco stane, tak člověk nezůstane bez prostředků a s touto myšlenkou by mělo být uzavíráno. A aby byla tato myšlenka naplněna, tak je třeba pojištění, v tomto případě životní pojištění, správně nastavit. A to je kámen úrazu…

Pokud se podíváme na skladbu životních pojistek, tak se dají jednotlivá připojištění rozdělit do dvou základních skupin – rizika s dlouhodobým dopadem a rizika s krátkodobým dopadem (pro jednoduchost velká a malá rizika).

Zásadní je, aby pojistka, má-li mít smysl, obsahovala adekvátně zajištěná velká rizika. Konkrétně pojištění invalidity, trvalých následků úrazu, vážných onemocnění a smrti (v tomto pořadí důležitosti). Proč je smrt až na posledním místě, když je to vlastně to nejhorší? Protože pojištění smrti má smysl, pokud je koho zajistit – rodina, či vysoký úvěr. V případě, že je člověk single, tak je toto riziko bezpředmětné.

V případě, že je riziko smrti, dle výše uvedeného, třeba zajistit, je třeba aby pojistná částka reflektovala finanční ztrátu, která postihne rodinu pozůstalých. V případě, že existuje nějaký úvěr, potom by pojištění smrti mělo, pochopitelně, krýt jeho nesplacenou výši. Ale vedle toho navíc, musí být pojištění smrti schopno srovnat finanční propad, který jeho odchod způsobil. Ale na jak dlouho? Do důchodu pozůstalého partnera/ky? Na následujících 5 let? Do zletilosti či 26 let věku dětí? Osobně zastávám názor, že finanční propad způsobený úmrtím by se měl krýt na období 5 let. Proč? Za tuto dobu by se měl/a partner/ka ze ztráty „otřepat“ a žít dále, např. již s někým jiným. A v případě dětí? Nezapomínejme, že existuje sirotčí důchod a díky němu je možné počítat s financemi, které se budou vyplácet a které jsou schopny krýt, z určité části, finanční propad.

Toliko k pojištění smrti. Nicméně u ostatních rizik je třeba, aby byly kryty vždy. Všechna tato rizika totiž, mají za cíl krýt závažnou životní událost s velkým dopadem na finance.

Pojištění invalidity je neoddiskutovatelné – v případě nemoci či úrazu, které zapříčiní invaliditu, dojde k finančnímu propadu (většímu či menším – záleží na situaci) a tento propad je třeba krýt, aby zůstala zachována životní úroveň, a to až do důchodu! Pojištění invalidity s pojistnou částkou ve výši 200 000,- s myšlenkou „abych tam něco měl“, je stejně scestné, jako sjednání „penzijka“ za tři stovky měsíčně s myšlenkou, že mi to vyřeší důchod…

Pojistná částka u pojištění invalidity musí být v takové výši, aby její výplata dorovnala finanční propad OD doby, kdy k ní došlo, až DO doby přiznání starobního důchodu. Zároveň, je třeba krýt všechny stupně invalidity, nejen ten třetí.

Vedle toho by mělo stát pojištění trvalých následků úrazu. Nabízí se otázka: „Proč? Mám již pojištěnu invaliditu.“, ano z rizika pojištění invalidity se bude krýt i ta úrazová. Jenže, co když dojde k závažnému úrazu, který ve finále nebude znamenat přiznání invalidity? Ale hlavně, úraz je něco, co nastane okamžitě – ráno člověk sedne do auta a za hodinu už může ležet na JIPce, nicméně samotné přiznání invalidity se může protáhnout...

Pojištění vážných onemocnění by mělo být vlastně doplňkem k invaliditě. Jeho účelem je krýt dobu léčby závažné choroby DO doby přiznání invalidity. Dobrou a snadno zapamatovatelnou poučkou je pojistná částka ve výši jednoho ročního platu – pokud se bude člověk s danou nemocí léčit déle jak rok, tak s největší pravděpodobností, dojde k přiznání invalidního důchodu.

Životní pojistka se zajištěním výše uvedených rizik, naprosto stačí. Jenže… Co ty malá rizika? Proč tam vůbec jsou? Trvám na tom, že se jedná především o marketingový tah pojišťoven – když člověk platí léta pojistku, ze které nikdy nebylo plněno, tak dřív nebo později dojde k úvahám typu „na co si to platím, když z toho nic nemám?“ a tuto domněnku dokáže snadno vytěsnit pojištění malých rizik – drobný úraz si udělá, čas od času, každý. A když, čas od času, přistane na účtu pár tisícovek za drobné zranění, tak to vytěsní pocit zbytečnosti pojistky a lidé si ji platí dál…

To je ale špatně. Pojišťovny mají velmi dobře spočítáno, kdy se jim tato malá rizika ještě vyplácejí a kdy už ne. A pak je zde snadná pomoc (pro pojišťovny), když pojistné plnění z malých rizik dosáhne hranic rentability, tak jej prostě vypoví…

Obecně, pojišťovat si riziko (a tedy platit za něj), které má nulový či minimální dopad na výplatu je prostě neekonomické. Sem patří především riziko denního odškodného z úrazu, známé jako „bolestné“. Já osobně jej nazývám pojištění typu: „doufám, že se mi něco stane“. Protože z tohoto rizika je možné plnit i ve chvíli kdy nedojde k výpadku příjmu – když si pořežu ruku, ale stále mohu chodit do práce, tak k čemu potřebuji, aby mi pojišťovna něco plnila? Příjem se mi nesnížil, a tedy životní úroveň mi neklesla.

Velmi podobně je na tom i pojištění hospitalizace a pracovní neschopnosti, respektive té krátkodobé. Zde sice k finančnímu propadu dochází, ale není lepší krýt, třeba měsíční výpadek příjmu, finanční rezervou? Třeba na spořícím účtu, než utrácet za takovou pojistku?

Pokud už pracovní neschopnost pojišťovat, tak s dlouhou tzv. karenční dobou (tedy dobou pracovní neschopnosti, za kterou nebude plněno) a to minimálně měsíční – na období krátkodobější nemoci je lepší si vytvořit vlastní finanční rezervu.

Závěrem, sázku proti sama sobě, je třeba uzavřít efektivně – adekvátně zajistit velká rizika a za ušetřené peníze, díky absenci těch malých rizik, vytvořit finanční rezervu pro strýčka Příhodu.